Osud

Jako absolventi vysokých škol jsme nastoupili na přijímač někdy v září 1965 do Uherského Hradiště. Po měsíčním výcviku a závěrečných dělostřeleckých zkouškách jsme byli přesunuti k jednotlivým útvarům. Mikulov nebyl špatný z hlediska jednoroční vojenské služby. Patřil mezi rámcové pluky, služba tam byla volnější než v Čechách, a jenom o něco tvrdší než na Slovensku, kde podle slov kamarádů to byla docela volná legrace. Werich by řekl sranda. Na cimře nás bylo osm z toho tři Slováci, docela zajímavá parta. Debaty o ženských, o rodině, zaměstnání, večer pravidelné taroky, potom převlek do nočních košil /ano měli jsme noční košile/a ulehnout na strožok nacpaný slámou a chrápando grando. Žádný velký přepych to nebyl. Mezi námi všemi byly dobré, přátelské vztahy, ale přece jenom s někým si člověk rozuměl o něco lépe a udržoval tak s ním větší kamarádství. Pro mně to byl Jindra, hoch odněkud z Valašska, čerstvě ženatý , strojní inženýr s půlročním chlapcem. Jeho obličej si pamatuju dobře i po více než čtyřiceti letech. Ostříhaný na ježka kvadratický obličej jako dlažební kostka. Dobrý, spolehlivý chlap. Začátkem října, bylo to úterý jsme nastupovali brzy ráno, už ve čtyři hodiny do obrněných transportétů, těch známých OT-64, bylo jich osm, měli jsme jet na ostré dělostřelecké střelby na Libavu. Ploužili jsme se s Jindrou spolu k jednomu z transportérů, šel jsem do prvního, který byl nejblíž.

"Pojď do toho dalšího" řekl mi kamarád a pohodil hlavou k té vedlejší železné rakvi.
"Jdu sem" odpověděl jsem mu, příliš lhostejný a ospalý na to, abych udělal zbytečné kroky k dalšímu otečku. Jindra mě bohužel, bohužel následoval. Okamžitě jsem si zalehl nahoru na bedny samopalové munice, které se vezly sebou. V několika minutách jsem usnul. Jindru jsem viděl naposledy někdy v 7 hod, kdy byla krátká zastávka u Osvětiman. Po zastávce jsem se vydrápal znovu na bedny a znovu usnul. Probuzení bylo šokující. Byl jsem dole v sedacích prostorách otečka a kolem mně vojáci, kteří leželi jeden přes druhého, bez pohybu. Transportét byl asi 50 m hluboko v mladém, listnatém lese, z kabiny se soukal řidič a velitel vozu.
"Selhalo mi řízení" hlesl řidič "v těch zatracených točkách mně selhalo řízení".
Vojáci byli stále bez života, sem tam někdo zasténal. Třicetikilové bedny samopalových nábojů byly rozházeny po podlaze. Tedy, jestli měly třicet kilo už přesně nevím, ale jak se daly do pohybu, byly to právě ony, které způsobily tu spoušt mezi klukama. Byl jsem v pořádku, alespoň jsem si to myslel a běžel jsem zpět, protože Jindru jsem neviděl. Ležel asi 20m od cesty, oči zavřené a chroptěl. Strašný pohled. Vidím ho jasně doposud. Velitel vozu se pokoušel spojit radiem s ostatními vozy. Neúspěšně. Nikdo o nás nevěděl, ačkoliv jsme vyjeli jako čtvrté vozidlo z osmi. Vojenští pánové zjistili, že jim někdo chybí, nebo něco chybí až na Libavě, někdy odpoledne. Běžel jsem 5 km do nebližší vesnice. Tam se přivolala sanita z nejbližší nemocnice. A pak mně ruply nervy. Rozbrečel jsem se ... viděl jsem svého chroptícího kamaráda a tušil, že mu nebude pomoci. Přijel lékař, vzal mně kolem ramen a nasedli jsme. Jindra byl mrtev.

A dál? Odvezli nás do nemocnice, rentgeny ,vyšetření. Několik krvácení do mozku po úderu těch bedýnek s municí do hlavy, otřesy mozku...
"nevím jak to bude vypadat dál " řekl chirurg, "může to jít k lepšímu i horšímu". Já jsem nemohl hýbat hlavou v pravo ani v levo, zřejmě pro poranění krční páteře. Nás mohoucí, nemohoucí, přišla vyslýchat kontrarozvědka. Někdy v 17hod přijela skříňová vétřieska s nadporučíkem Zemanem z Mikulova. A tehdy já , nepatrný vojáček s jednou frčkou absolventské pásky jsem se zvedl a řekl: Soudruhu nadporučíku kde jste sakra byl, z Mikulova je to sem 2 hod., tady jsou ranění a jeden mrtvý!
Nadporučík se zarazil a řekl mi, že šel vyprošťovat dělo.
"Jaké dělo" hučel jsem "podívejte se okolo"
Dva vojáci vedle zvraceli. Velitel vozu, poručík záložák, který byl vedle mně a kterému se nic nestalo, držel hubu. Respekt z nadřízeného. Vtom se nadporučík Zeman probral. Seřval mně a nakopal nás do vozu. Nemusím vám jistě říkat, že další moje působnost v Mikulově byla díky mstícímu se nadporučíkovi více než nepříjemná.

Případ se vyšetřoval. Druhý den přišel za mnou velitel kolony major Jetelina. Ten ,který na ztrátu vozu přišel až na Libavě. Na jeho nářky si pamatuju dodnes přesně.
"Plukovník Turošík/to byl velitel divize/ mě tak seřval, že by si ode mně ani pes kůrku nevzal, co se mnou jenom bude, co se mnou bude" mlel dokola.

Díval jsem se do země, nemohl jsem na něho ani zvednout oči. Na Jindru se ani nezeptal. Já,já,já. Začaly se mně potit dlaně - a já jsem si jenom myslel "jdi do prdele,jdi už do prdele!"

Michael Pálka

Zpět na seznam článků

Vyhledat

Napište nám Návštěvní kniha Spřátelené weby Mapa stránek

veškeré texty i fotografie zde uveřejněné podléhají licenci Creative Commons BY-NC-ND