|
Fanyna - I takové to bylo. Je léto 1969, rok od doby, kdy vstoupily okupační jednotky Varšavské smlouvy do Československa. Cvičíme. Skupiny hloubkového průzkumu /SHPz/ mají být vysazeny na padácích do prostoru Horažďovice. Pro bezpečnost skupin je pro každou z nich vyčleněn jeden voják z povolání, který bude „dbát na bezpečnost“, aby se skupiny nedostaly do nějakého průšvihu. „Fasuju“ jednu SHPz, která má působit v prostoru Kdyně, připravujeme materiál, padáky, dostáváme bojové nařízení, horší se počasí, není to na seskoky. Letíme vrtulníkem a ve večerních hodinách jsme vysazeni jv u Horšovského Týna. Noční přesun v dešti nás decimuje, ráno jsme u Kdyně, stoupáme na kopec Koráb, kde máme podle nařízení nalézt zříceninu a tam vybudovat základnu pro plnění průzkumných úkolů. Ovšem zde nacházíme výletní boudu s věží, zachovalou, u které starý muž řeže a štípe dříví a když nás zahlédne, údivem zkoprní a my rovněž. Když vidí, v jakém jsme stavu, promočení, zmrzlí, špinaví o hladu nemluvě, zve nás dovnitř češtinou s německým přízvukem. Vysvětluji mu, že zde máme být a budeme. Souhlasí a hned pod podmínkou, pokud mu budeme dělat dříví, můžeme zůstat v lokále. Stejně má zavřeno pro špatné počasí, což je pro nás výhra. Ohromná kamna sálají, sušíme se, radiostanici máme naladěnou. Dáváme o sobě vědět na ŘS, že jsme přesně na místě, které bylo pro nás naplánováno. Postupně vyráží dvě průzkumné hlídky vyhledávat naše cíle, které se jim daří zjišťovat a tak jde vše jako po drátku. Čas běží - jsme tu již dva dny, stále prší, značkaře se daří určovat, zatím máme stoprocentní výslednost, radiové spojení taky, máme se kde usušit, odpočívat, prostě ukázková spolupráce s místním obyvatelstvem funguje lépe, než jsme očekávali, hospodář je taky spokojený má naděláno dřeva víc než si myslel, občas nám načepuje pivo, uvařil nám guláš, no prostě paráda. Čtvrtý den dostáváme úkol přesunout se v nočních hodinách do prostoru obce Švihov, kde máme vytyčit plochu pro vrtulník, který nás nad ránem stáhne. Balíme, děkujeme za přístřeší, jdeme. Ovšem znovu v dešti. Ráno jsme u vodního hradu Švihov, líbí se nám, stojíme před ním, když z něho vyjde mladá kastelánka, zírá na nás, my na ni. Říkáme, že bychom se rádi podívali dovnitř, ale nemáme na vstupné. Všechny peníze, doklady a osobní věci z naších kapes zůstaly u řídícího důstojníka. Bez rozmyšlení nás zve dovnitř, máme tak exkluzivní prohlídku hradu i s výkladem. Stále prší, opouštíme hrad, hledáme plochu na vrtulník, radiem dáváme zprávu o vytyčení plochy a její souřadnice. Čekáme na potvrzení, je změna úkolu, pro nepřízeň počasí vrtulník nepřiletí, máme se přesunout na náměstí Švihova, kam pro nás přijede vozidlo. Jdeme - na „návsi“ je uprostřed benzinová pumpa, kde se skováváme pod přístřeškem před deštěm, pumpař nás tam nechává, bydlí opodál, jeho žena nám donesla hrnec čaje. Čas běží, je podvečer, donesla nám kupu vařených horkých brambor. Vypadáme jak 7 banditů, špinaví, unavení, promočení, morálka u dna, hlídáme si zbraně a materiál, občas přijede osobák pro benzín, až najednou přijedou starší manželé, tankují a přitom nás paní lituje. Vystoupí z vozu, podává mi ruku a v ní padesátikorunu. Děkuji, oni odjíždí, my máme vyhráno, na tu dobu dost velké peníze. Kupujeme bochník chleba a rozhodujeme se, že jdeme do hospody, která je hned za pumpou. Jeden průzkumník zůstává hlídat příjezd vozidla a ostatní jdeme do výčepu, který je prázdný, až na tři místní dědky, kteří hrají u prostředního stolu mariáš. Sedáme k dlouhému stolu za dveře, materiál házíme pod stůl a dáváme si s chutí pivo. Teplo od kamen sálá, pivo je dobré, pomalu se sušíme, střídáme se u benzinky v hlídání vozidla. Čas běží, stěží máme na druhé pivo, když vtom se otvírají dveře a vchází ona. Mladá, krev a mlíko, toho je ještě víc jak zdrávo, úžasem nám padají doslova huby, němě zíráme na ni a ona na nás a jen s údivem řekne: „vojáci“?! V tom už křičí místní karbaníci: „Fanyno, pojď už hrát mariáš“. Reaguje na dědky a jde na karty pod podmínkou, když vyhraje, tak oni zaplatí metr piv. Dohoda platí. Sedá, bere karty, hraje, přitom nás sleduje, my ji, mlčíme, jen s úžasem tiše sledujeme vzniklou situaci. Fany vyhrává, dědci se ošívají, musí platit metr piv, které ona nechává přisunout k našemu stolu, uvolňujeme židli mezi námi, zveme ji, ona si k nám sedá a nadšeně jen řekne: „paragáni, to tu ještě nebylo“! Dáváme se do řeči, a jak se později dozvídáme, ona, věkem asi tak do třiceti let, je manželka pekaře a ten když jezdí na noční do pekárny, tak ona chodí na mariáš do hospody. Pivo do ní teče rychleji než do nás, dostáváme se do kuráže, až z někoho z nás vypadne myšlenka, co je příčinou tak velkého hrudníku, jestli pivo, nebo je tak pase? Fanyna povzbuzena naším zájmem a asi i pivem prohlásí: když dáte na stůl flašku šampáňa, tak je vyndám na stůl! Kde bychom na to vzali, ovšem dědci a hospodský začali okamžitě cítit příležitost a už hospodský běžel s láhví šampaňského, staví ji na náš stůl, dědci vstávají v prázdném lokále a čekají víc jak my, co se bude dál dít. A dělo se. Fanyna rozvážně rozepíná halenu, sahá na záda, rozepíná knoflíčky, rozhaluje se a vyndává to všechno na stůl. Vše vypadá jak tříhlavá saň, má je větší jak svojí načesanou černovlasou hlavu. My zíráme, dědci zírají, hospodský s otevřenou pusou němě čučí. V lokále je naprosté ticho, když v tom se otvírají dveře, v nich náš řídicí důstojník a co vidí: dlouhý stůl, kolem šest paragánů mezi nimi ohromná prsa, úžasem otvírá ústa, couvá ze dveří, zavírá je a my vybuchujeme spolu s dědky v ohromný smích, Fanyna to klidně a pomalu balí do „původního stavu“, dědci si sedají, hospodský jde za pípu, točí nám další piva, která jdou na něho za tu nádhernou scénu. Mezitím se znovu otvírají dveře, v nich náš kapitán, mlčky si sedá k našemu stolu, kouká na nás z jednoho na druhého, na Fanynu a jen nevěřícně kroutí hlavou a ani neodmítá nabízený pulitr, který do sebe hodí , aby se probral z toho šoku. Balíme se, děkujeme Fanyně za nádherný večer. Dědci nechali karet, diskutují, mají o čem. Loučí se s námi, přejí nám příjemnou vojnu. Necháváme Fanynu u stolu i s její láhví šampaňského a která se s námi smutně loučí jakož i my. Ale co, byl to nádherný konec propršeného cvičení. Dlouho se tato příhoda tradovala, vojáci odešli do civilu a já když jsem byl určován v dalších létech na další cvičení se SHPz jako rozhodčí, tak jsem byl vždy varován před Fanynou. Co myslíte, bylo to tak? Skutečně bylo, na to se nedá zapomenout. Jafor |
|
