|
Bába kořenářka
Narukovali jsme v roce 1963 k raketové brigádě, která se připravovala k plnému nasazení. Vozily se rakety ze Sovětského svazu, dokončovaly raketové základny a urychleně se školil personál. Byli jsme dislokováni v Tymákově u Plzně. Hlupáci byli posláni do poddůstojnické školy na Slovensko, další k radarům a ti nejlepší hodinu za hodinou trénovali morseovku. Zbylo nás dvanáct. Stále jsme se zdokonalovali, ale i tak jsme chodili na strážní službu a především na hlásku vyhlížet nepřátelské letouny. Krásná služba, ale to pouze od jara do podzimu. Jak přišla zima a deště, tak to bylo na zastřelení. Posed metr na metr na střeše kasárenské budovy. Lezlo se tam po železném žebříku, který byl v zimě obalen ledem. Na sobě prádlo, tepláky, uniforma, kožich a ještě popřípadě atombordel Bylo to o život. Ale krásné. Vybavením byl dělostřelecký dalekohled na stativu. Za každého počasí byl největší zájem sloužit kolem jedné hodiny před půlnocí. O tuto možnost se hrály karty, vítězové sportovních soutěží měli nárok na tuto službu. To se vracela z Plzně z druhé směny lepá madam. Rozhrnula záclony, otevřela okno, zapnula lampičku a začala se mýt v škopíku na zemi. Za chvilku byla nahá a vojáčci se mohli zbláznit. Určitě to věděla, že na ní čumíme...
Netrvalo dlouho a byli jsme připraveni k bojovému nasazení. To takhle jednou stojíme na buzerplace a nad námi létalo takové malé letadlo. Mávali jsme, křičeli, byla to změna, takže velká sláva. Pak jsme se dozvěděli, že to byla západoněmecká cesna, která načerno přeletěla hranice. Pro PVOS to tehdá byla obrovská ostuda.
Jednou takhle stojím na hlásce a z nudy koukám po okolí. Najednou vidím, jak z protějšího činžáčku se z okna valí něco jako pára a kouř. Volám na strážnici, aby mně vystřídali a už utíkám pro minimax a volám na kámoše: "Poběž hoří!" Bábu -ten název je míněn v dobrém smyslu- jsme vytáhli a oheň zlikvidovali. Ona na starém sporáku vařila nějaké ty své lektvary a asi ji chytlo sádlo. Babka byla tak vyděšena, že ani nepoděkovala. Kámoš odjel na opušťák a mně umazali zase nějaké ty tresty. Říkalo se jí tymákovská bába, později radnická. Ona se přestěhovala do tohoto městečka. Byla velice proslavená a vážená. Mnoha lidem pomohla od bolesti, ale i dokázala vyřešit jejich rodinné problémy. Vždyť se u ní prý léčili i prezidenti. Nebyla to žádná šarlatánka, ale uměla. Znala rostliny a z nich dělala přímo zázraky. Já jsem dnes milovníkem přírody a stále se proklínám, že jsme tehdá s ní na lavičce více o těch bylinkách nemluvil. Dnes jsem mohl být rovněž vážená osoba.
Václav Burle
Zpět na seznam článků
|
veškeré texty i fotografie zde uveřejněné podléhají licenci Creative Commons BY-NC-ND
|