Byl a zůstal jsem výsadkářem

Nástup k výsadkářům

V rozhodnutí, popsat svoje zážitky a pocity s nimiž jsme my „ dříve narození „ nastupovali k výkonu základní vojenské služby (ZVS) mne inspirovaly některé negativní příspěvky zveřejněné v této rubrice. Opravdu nechci hovořit o pocitech a přístupu všech, kteří jsme tehdy na vojnu nastupovali, ale domnívám se, že většina mladých mužů které jsem znal já, zažívala stejné pocity a měla k základní vojenské službě asi stejný vztah jako jsem měl já.

Popisuji to zejména pro čtenáře, kteří ZVS z různých důvodů neabsolvovali, jsou mladí a nebo chtějí znát i názory těch, kdo byli s výkonem ZVS srozuměni a brali ji jako povinnost a k službě přistupovali odpovědně.

Musím na tomto místě připomenout, že každého člověka vždy od narození formuje mnoho různých faktorů z nichž namátkou připomenu rodinu, prostředí v němž žije, školu, náboženství a víru, práci a v neposlední řadě i znalost historie, vzdělání jakož i vlastní životní zkušenost.

Na vysvětlenou, narodil jsem se v roce ve kterém skončila II. světová válka, jsem tedy ročník 1945. Navíc, vyrůstal jsem na vesnici v oblasti Středního Povltaví, která byla v roce 1942 až 1945 vysídlena a v násilně „ uvolněném prostoru „, bylo zřízeno vojenské cvičiště zbraní SS t. zv. SS-Truppenübungsplatz Böhmen. Zde byly doplňovány jednotky SS rozbité v Sovětském svazu a později i na západní frontě, cvičeny a odesílány zpět na frontu. Na uvedeném území bylo tedy soustředěno velké množství vojska, byly zde střelnice prakticky pro všechny druhy pěchotních zbraní, ale i tanků, minometů a dělostřelectva. Jako cílů bylo často používáno zcela vysídlených vesnic.

Je zřejmé, že po skončení války v tomto prostoru zůstalo velké množství vojenského materiálu, mimo jiné také zbraní, munice, přileb, dalekohledů, uniforem, vozidel a dalšího vybavení. Proto my, i kluci z okolních vesnic si velmi často hráli na vojáky a nebo partyzány, ale většinou jsme měli místo hraček i plně funkční skutečné zbraně i se slušným množstvím nábojů. Před zbraněmi jsme však měli respekt. Od starších kluků jsme se s nimi naučili zacházet, ale postupně nám je většinou rodiče sbírali a odevzdávali na SNB a nebo je rozbili. Dnes vím, jak bylo držení těchto zbraní nebezpečné, ale opravdu se tenkrát za celou dobu co pamatuji nikomu nic nestalo i když jsme z nich často i stříleli.

Tolik na vysvětlenou, že ke zbraním a tedy i k vojně jsme měli celkem vřelý vztah od dětství. Uznávám, že v jiných místech republiky kluci k vojenskému materiálu a zbraním přístup neměli, ale přesvědčil jsem se o tom, že na vojáky a partyzány si hráli, alespoň na venkově skoro všichni.

Tímto tvrzením chci doložit i to, že základní vojenská služba byla pro nás, mladé muže něco zcela samozřejmého, co muselo přijít a na co se mnozí z nás těšili. Často jsme mezi sebou o ZVS hovořili, zpovídali jsme starší kamarády, kteří již na vojně byli a většina z nás tak byla na vojnu připravována, brali jsme to opravdu jako „ vlasteneckou „ povinnost. Nepamatuji si, že by některý z těch, kteří již ZVS absolvovali vyprávěl o nějaké šikaně a podobně. V té době o které se zmiňuji, tj. kolem roku 1960 jsem o šikaně neslyšel, mazáctví se však u některých útvarů v různých formách projevovalo.

Zvláště na venkově byl odvod branců a nástup povolanců na vojnu vždy událostí o které se pak vyprávělo, zejména pokud se obzvláště vydařila oslava té které události. Ve vesnici, kde jsem žil jsme byli tři kluci stejného ročníku, to znamená, že jsme šli k odvodu všichni tři společně v doprovodu tajemníka MNV. Odvody probíhaly vždy v několika dnech. Bylo to v sokolovně v Příbrami, přesně dne 8. 4.1964 a byla středa. Z nás tří odvedli pouze mne a kamaráda Frantu, třetího z nás neodvedli, neboť v 17 letech, při nehodě na motocyklu přišel o levou nohu. K odvodu ale musel. Odvod probíhal standardním způsobem. Branec po lékařské prohlídce dvojicí lékařů předstoupil v trenýrkách před komisi. Měla několik členů, zástupci OVS, i zástupce obce z níž branec pocházel a příslušník SNB. Předseda komise se mne mimo jiné zeptal u jaké zbraně bych chtěl sloužit. Bez rozmýšlení jsem řekl, že u výsadkářů. Pak jsem byl uznán služby schopným a hrdě jsem odkráčel do šatny a ve společnosti svých dvou vrstevníků sokolovnu opustil.

V té době, skoro každý kdo byl odveden zakoupil v květinářství dvě poměrně velké umělé kytice, které si připevnil na klopy saka či jenom na košili. Ten kdo odveden nebyl měl kytici pouze jednu. Po návratu do vsi se v místní hospodě konala mohutná oslava a té se zúčastňovali pravidelně i naši otcové, kamarádi a známí, kteří jinak celý rok do hospody ani nepáchli. Lze říci, že kdo z nějakého důvodu nebyl odveden nebyl sice nijak vysmíván či urážen, ale nejvíce to asi mrzelo právě jeho a snad i jeho rodiče.

Předchozí odstavce jsem psal zejména pro ty mladší a mladé návštěvníky tohoto webu, aby snáze pochopili moje další názory.

Než jsme nastoupili

Po nějakém čase, asi po 14 dnech, jsem dostal předvolání, které sloužilo i jako omluvenka pro mého zaměstnavatele. Měl jsem se dostavit na Okresní vojenskou správu s tím, že pojedu na lékařskou prohlídku do Ústřední vojenské nemocnice do Prahy. Z Příbrami nás jelo na tuto prohlídku celkem asi deset. Doprovázeni jsme byli vojákem z povolání. V nemocnici prohlídka probíhala celý den, Jak dopadla nám nikdo neřekl.

Za dalších 14 dnů po prohlídce jsem opět od OVS obdržel obsílku, abych se v určeném termínu dostavil do jedné ze základních škol v Příbrami, kde bude v následujících měsících probíhat předvojenský výsadkářský výcvik. V té době se skoro každý branec účastnil předvojenského výcviku, který byl zaměřen buď na výcvik řidičů, motostřelců a nebo i spojařů a jiných odborností. Dostavilo se nás pouze sedm.

Zde jsme se seznámili s naším instruktorem, kterým byl parašutistický instruktor Svazarmu ing. Handlíř. Výcvik začal tím, že nám vydal montérkovou kombinézu, kecky či plátěnky jsme měli svoje.

Začínalo se vždy rozcvičkou, to byla klasika, poklus, běh, kliky, žabáci, skoky plavmo přes lavičky, kotouly, šplh a jiné gymnastické prvky. Pokud bylo špatné počasí výcvik probíhal v tělocvičně školy, bylo - li hezky běhali jsme venku. Seznámeni jsme byli i s padákovým materiálem a naučili jsme se balit jak PD - 47 tak i tzv. „ záložák „. Výcvik probíhal jednou za 14 dnů vždy několik hodin a to až do konce měsíce července 1964. Výcvik jsme dokončili všichni a odměnou nám měly být tři seskoky z letounu na svazarmovském letišti v Rakovníku. Tam jsme se dostavili každý sám po vlastní ose, já jsem jel s kamarádem na motocyklu. Během tří dnů jsme absolvovali jak výcvik na padákových houpačkách i můstcích a provedli jsme také pár seskoků z trenažéru, který v té době v Příbrami ještě nebyl. Ale hlavně jsme provedli slíbené tři seskoky z letounu AN - 2 s imatrikulací OK - NYA. Letoun patřil aeroklubu Svazarmu v Mladé Boleslavi. To že svazarmovští parašutisté nebyli žádní „ suchaři „ jsem poznal podle toho, že nad dveřmi kabiny letounu z nichž se vyskakovalo byly dvě tabulky, na nichž byly nápisy: „ PLIVATI NA ZEM ZAKÁZÁNO „ a „ VZHŮRU DOLŮ „.

Prvý seskok byl seznamovací, druhý pak s otevřením záložního padáku v době klesání na hlavním padáku a třetí byl seskok do neznámého terénu se skutečnou zbraní - se samopalem vz. 58 se sklopnou ramenní opěrkou, který byl připevněn na levém rameni padákovou šňůrou.

Seskok byl uskutečněn asi 5 km od letiště do volného terénu a cestu zpět jsme provedli zrychleným přesunem. Celé soustředění na letišti proběhlo bez problémů, až na jednu zlomenou ruku v předloktí, kterou však utrpěl jeden ze začínajících svazarmovských parašutistů, kteří byli s námi - branci někdy v jedné letadlové skupině. Celý výsadek byl vysazen během jednoho průletu a k otevření obalu padáku PD - 47 bylo použito výtažné lano. Padák byl zabalen na tzv. „čechol“ s výtažným padáčkem. Při seskocích jsme měli na nohou každý jinou obuv, někdo měl kanady, někdo kecky, jiný lehké kotníčkové boty nazývané „ pionýrky „. Já jsem z můstků i trenažéru, stejně jako z letounu skákal v keckách.

Další dny pak plynuly v očekávání povolávacího rozkazu. Věděl jsem že rukovat budu v říjnu, ale stále jsem nevěděl kam. Proto jsem si oddechl, když jsem asi v polovině měsíce září 1964 obdržel povolávací rozkaz v němž stálo: Dostavte se dne 1.10.1964 v čistém oděvu a střízlivém stavu v době od 8.00 hod. do 15.00 hod. k VÚ 1855 v Prostějově. Poznamenávám, že můj kamarád se kterým jsem celý předvojenský výcvik absolvoval a který již předtím prodělal parašutistický výcvik i řadu seskoků ve SVAZARMU v průběhu studia SZTŠ v Mladé Boleslavi, dostal povolávací rozkaz k jinému útvaru a vojnu prodělal jako řidič, k padáku si ani nepřičichl. Z té skupiny, která byla v Příbrami vycvičena jsem se k výsadkářům v Prostějově dostal pouze já a příbramák Míra Hrabák. Kde skončili ostatní vycvičení z předvojenského výcviku mi není dosud známo.

Jak jsem nastoupil

Jak se den nástupu blížil, začal jsem řešit problém, jak se ve stanovené době do Prostějova dostat. Zkoumáním jízdních řádů a dotazy na ČSD mi bylo jasné, že do stanovených 15.00 hod. nebo raději do poledne se tam nedostanu. Nakonec jsem to tedy vyřešil po svém a to tak, že jsem prostě vyjel ze svého bydliště o den dříve, Ve středu 30. září jsem se dostal dopoledne do Prahy, zjistil jsem si spojení na Olomouc a z Olomouce na Prostějov. Prošel jsem se po Praze, užil si několik těch posledních hodin „ civilu „ a odpoledne jsem nasedl do vlaku a vyrazil. Počítal jsem s tím, že pojedu do Olomouce, tam nějak na nádraží přečkám noc a ráno vyrazím opět vlakem do Prostějova. Po příjezdu do Olomouce jsem však usoudil, že je jedno kde noc přečkám a proto jsem pokračoval lokálkou do Prostějova. Tam jsem dorazil nějak po 22.00 hodině. Vystoupil jsem z vlaku, pokud si pamatuji, žádný voják zde nevystupoval a než jsem se rozkoukal, cestující co přijeli vlakem spolu se mnou se někam rozprchli a já jsem na nástupišti zůstal stát sám. Nebylo ještě tolik hodin, bylo poměrně teplo a tak jsem si řekl, že se půjdu podívat po městě, které jsem ovšem vůbec neznal. Ulice byly liduprázdné. Pár kroků od nádraží jsem dohonil dvojici vojáků základní služby. Byli to svobodníci. Pozdravil jsem je a zeptal se, kde bych našel VÚ 1855. Zeptali se proč to chci vědět – byli ostražití. Vysvětlil jsem jim že jsem povolanec, chtěli vidět i povolávací rozkaz a když si jej prohlédli, docela kamarádsky mne vyzvali abych šel s nimi, že jsou od téhož útvaru a i když mají vycházku „ přes večerku „ stejně se vrací na útvar. Zprvu se mi nechtělo, ale řekli že mne dozorčí útvaru někam uloží, proč že mám trávit noc někde na nádraží.

Šel jsem tedy s nimi. Bylo to kousek od nádraží, když jsem za vysokou zděnou stěnou uviděl konstrukci výsadkového trenažéru a vzápětí jsem uviděl i vojáka, který měl službu u vchodu do kasáren. Oba vojáci službě řekli kdo jsem, já se pochlubil povolávacím rozkazem, zavedli mne na strážnici a po chvíli přišel starší důstojník, opět mne prověřil, vyslechl si mou anabázi a pak se představil. To jméno si pamatuji dodnes, byl to kpt. Tejral, jak jsem se později dozvěděl, byl evidenčním důstojníkem útvaru a ten den sloužil jako tzv. „ dévéťák „ tedy dozorčí útvaru. Pak se vše seběhlo velmi rychle. Někam zavolal, nechal vzbudit kuchaře, ten mne odvedl do kuchyně, dostal jsem sice studený, ale velmi sladký čaj, chléb s paštikou a sušenky, které jsem si pak oblíbil a které v té době stály 1,10,- Kčs. To byla tehdejší měna. Sušenky se jmenovaly PETIT BEURE a později jsem si je kupoval i v civilu.

Po této pozdní večeři jsem byl odveden do kasárenské budovy, kde mne ve II. patře ve světnici uložili na kavalec. Komu lůžko patřilo si již nepamatuji, ale na každém již byla tabulka se jménem. Vysvlékl jsem se, zalehl a po celodenním trmácení jsem usnul jako nemluvně. Kasárna byla téměř prázdná, jak jsem pak později v noci či brzy ráno poznal, útvar se právě vrátil z nějakého cvičení. Částečně mne probudil neurčitý hluk, šum a hlasy jakoby z velké dálky. To se vrátivší se vojáci chodili dívat na prvního nováčka, kterým se tady častěji než „ bažanti „ z nějakého, pro mne neznámého důvodu říkalo „ bubni “.

Ráno mne pak natvrdo probudilo hlasité pískání na píšťalku a řev dozorčího roty, že prý to je „ b u d í č e k „. Byl jsem zvyklý brzy vstávat z civilu, tak žádný problém. Dost dobře jsem nevěděl co mám dělat a tak jsem se ustrojil a stal se vykuleným pozorovatelem počátku vojenského dne, který se pro mne hned druhý den stal také skutečností. Vše se konalo v poklusu, vojáci bez nějakého pokřiku či vřavy v kalhotách a jen do „ půl „ těla sbíhali po schodech na nádvoří, zde po družstvech nastupovali a poklusem obíhali celý areál útvaru – samozřejmě jen uvnitř. Rozcvička trvala snad půl hodiny a krom běhu sestávala i z gymnastických prvků, posilovacích cviků jako jsou kliky, kachní pochod, žabáci a nebo se cvičily tak zvané soubory ranního cvičení I. a II. což byla taková malá spartakiáda. Pamatuji, že tyto soubory jsme později cvičili velmi neradi – ani nevím proč, nebylo to těžké a nebo snad právě proto ?

Jak jsem poznal vojenský život

Zatím co probíhala rozcvička, určení vojáci prováděli úklid na rotě a potom, když se vojáci vrátili z rozcvičky a po osobní hygieně se v úklidu pokračovalo i na světnicích a umývárnách. Všude byl pořádek, na světnicích byly navoskované parkety. Ty se denně leštily zvláštním zařízením, které sestávalo většinou z bedny od munice na spodní části opatřené snad 20 obyčejnými kartáči na boty. K bedně, v níž byly kvůli váze dlažební kostky, byla přidělaná na pantu tyč a tímto nástrojem se podlaha leštila.

Světnici voják opustil po návratu z rozcvičky, po osobní hygieně a pak se do ní vrátil asi půl hodiny před večerkou. Do té doby, pokud měl osobní volno se zdržoval na klubovně, které se říkalo PVS – politicko výchovná světnice. Toho volna mnoho nebylo, nastávalo až po večeři a po úklidu rajonů, pokud se dobře pamatuji kolem 20.00 hod.

V neděli a nebo o svátcích se však vycházky udělovaly jen asi třetině stavu roty, tedy tak asi dvaceti pěti vojákům. Do provedení přísahy noví vojáci na samostatné vycházky nechodili, já jsem byl jen na společné vycházce s doprovodem poddůstojníka a bylo to na nějaké kulturní akci a sportovním utkání.

Ale zpět ke vzpomínkám na prvý den. S rotou, kde jsem přespal a kam jsem byl po prezentaci u útvaru shodou okolností zařazen, jsem odešel na snídani. Byl jsem v civilu, takže jsem byl předmětem zájmu plné jídelny. Co jsem snídal si již nepamatuji, ale vím že k pití jsem měl na výběr čaj, někdy mléko či kakao a vodu se šťávou. Černá káva, které se v té době říkalo „ nafta „ byla jen málokdy a byla celkem dobrá. Zda obsahovala brom, jak se mezi vojáky tradovalo, nikdo nezjišťoval.

Po snídani začal kolotoč. Na nástupišti byly rozmístěny stoly kde probíhala prezentace povolanců. Je samozřejmé, že jsem byl u útvaru prezentován jako první, pak následovalo “ fasování „ výstroje, různých doplňků a dalších věcí o kterých jsem ani nevěděl k čemu budou sloužit. Tak zvanou „ velkou polní „ jsme u výsadkářů neměli, místo ní byla jakási taška z pevné tkaniny se dvěma uchy a zavíráním na řadu textilních poutek. Dal se uzamknout visacím zámkem. Říkalo se mu „ vak výsadkáře „ a na výcvik a cvičení se nenosil. Na výcvik a na seskoky jsme nosily tzv. RD torby. ( RD – 47 ). Do nich se dávalo pouze nejnutnější, jídlo, polní láhev, protichemické přezůvky, stanový dílec, jídelní nádobí, osobní věci a pod. Před výdejem výstroje jsem byl u holiče, stejně jako každý kdo nastoupil. Holič nikoho, i když by to bylo jeho přání „ dohola „ neostříhal. Pár povolanců však „ dohola „ přišlo již z civilu. Při „ fasování „ výstroje ve skladech bylo dbáno na to aby jednotlivé součásti, jak se říká správně „ padly „.

Nejdůležitější byl asi výběr bot, dostal jsem jedny zcela nové kanady a jedny starší po generální opravě. Ty generálkované byly správně rozšlápnuté, sedly mi jako ulité a mohu říci, že jsem v nich prodělal vlastně celou vojnu. Ty nové jsem nosil pouze tehdy, když ty starší byly promočené, nebo je nebylo možné rychle vyčistit a pak při různých slavnostních příležitostech a tak. Čisté boty to byla taková „ vizitka „ vojáka. Botám se vlastně věnovala velká péče, čistily a leštily se několikrát za den. Každý večer po skončení výcvikového dne se důkladně vyčistily a krémovaly se i podrážky. Někdy to byla skutečně piplačka, protože ten kdo poznal hlínu či vlastně mastný jíl , který byl na cvičišti na letišti, tak na to do smrti nezapomene. Vyčištěné boty se ukládaly do stojanů na chodbě roty, na světnice se nenosily.

Péči o nohy byla věnována velká pozornost, nohy vlastně z velké míry ovlivňovaly bojeschopnost výsadkáře, byl na ně odkázán při seskoku, ale hlavně při činnosti po něm, dlouhé pěší přesuny, nemožnost třeba i několik dnů boty na delší čas zout. Proto v RD torbě musely být náhradní ponožky, i když by třeba nezbývalo místo na jídlo. Několikrát jsem slyšel, že výsadkářům vojáci od jiných útvarů říkali s despektem „ pěšáci chlazení vzduchem „. Byla to do jisté míry pravda. Na nohy jsme byli odkázáni celé dva roky. Tam, kam motostřelce či jinou vojenskou odbornost dovezl transportér, tank či náklaďák, výsadkáře většinou shodili asi 10 - 30 km od místa bojového nasazení, pokud jednotka splnila tzv. bližší úkol a byla ještě bojeschopná byl v záloze další úkol a pak přesun na shromaždiště a cesta do posádky. Tím chci naznačit, že padák byl jen „dopravní prostředek“ jak se dostat na zem, tedy do místa blízko bojového nasazení. Pak bylo vše jen na nohou a fyzičce. Oblíbené rčení mého velitele čety tehdy npor. Petra Čejky, zde na webu známého spíše jako „ ČEJEN „ bylo : “ Výsadkář buď běží a nebo leží a když leží, tak se zakopává „.

Po nafasování všech věcí, byl toho plný ranec ze stanového dílce, již zmíněný vak a ještě něco navíc, jsem dostal přiděleno lůžko a skříňku na chodbě. Vojáci druhého ročníku, jiní v té době ještě ani v kasárnách nebyli, mi nezištně pomohli vše ve skříňce urovnat, složit a ukázali mi další užitečné věci. K výsadkovému vojsku se nastupovalo pouze v jednom nástupním podzimním termínu. Pak jsem civilní oděv v němž jsem přijel vložil u staršiny roty do pytle a ten byl později zaslán do mého bydliště. Oblékl jsem se poprvé do vycházkové uniformy a vyšel na nástupiště. Zde již probíhala prezentace nastupujících povolanců .

Já jsem v té době byl již skoro se vším seznámen, věděl jsem kde je která rota, světnice, ošetřovna, jídelna, holič, sklady a ARMA, takže jsem sám sobě, ale i novým vojákům připadal jako „ mazák „.

Na první dny u útvaru si vzpomínám jako na nějakou exkurzi. Byli jsme seznamováni se všemi u útvaru používanými zbraněmi, spojovacími prostředky, padákovým a výsadkovým materiálem, byli nám představováni jednotliví velitelé, funkcionáři a náčelníci útvaru a postupně jsme byli zasvěcováni do řádů. To trvalo asi tři dny. Hned druhý den po nástupu ovšem začal běžný režim, budíček, rozcvička, osobní hygiena, úklid, nástup a rozvod do zaměstnání. To vše pro nás bylo nové a tedy i zajímavé.

Tzv. přijímač, kterým prošel každý povolanec trval celý měsíc a vyznačoval se tím, že noví vojáci byli ubytováni odděleně od vojáků druhého ročníku. Bylo to i proto, že noví vojáci měli sice stejný režim dne, t.j budíček, rozcvičku, hygienu, úklid, snídani a rozvod do zaměstnání, ale pak již byla rozdílná zaměstnání na která bylo nutné se připravit, vzít si jinou výstroj a nebo ústroj a pod. V přijímači hned od počátku probíhal intenzivní výcvik zejména pořadové, tělesné a výsadkové přípravy, ale teoreticky i střelecké, taktické přípravy. Výcvik vedli převážně poddůstojníci či absolventi ŠDZ ( Škola důstojníků v záloze ). Dost času jsme trávili i na učebně, kde byly probírány vojenské předpisy, řády a konala se politická školení a besedy. Zaměstnání na učebnách pro nás byl vlastně odpočinek na rozdíl od jiných činností.

Vojenský život den za dnem

Celý výcvikový den byl naplánován do detailu, hodinu po hodině, nic se nepodnikalo živelně , vše bylo organizované, pro nás nové a právě proto zajímavé a zábavné. Zde na tomto místě musím zdůraznit, že to nebyla zdaleka žádná idylka jak by to možná z mého vyprávění mohlo vypadat. V průběhu dne nebyl čas ani vykouřit celou cigaretu. Bylo sice někdy zaveleno : „ Volno, kouřit dovoleno „, ale za pár okamžiků přišel povel „ Dokouřit “ a další povel třeba k nástupu apod. Vše se konalo na povel. Po skončení výcvikového dne jsme toho měli všichni tak akorát. I když jsem si na nový život v uniformě brzy zvykl a přizpůsobil se mu, našel si nové kamarády, problémy jsem měl také a ne já sám.

Já osobně jsem měl od počátku takové dva problémy. Jednak jsem byl poměrně tělesně slabý, vážil jsem 60 kg a i když jsem byl z civilu zvyklý hodně chodit i celý pracovní den jsem byl na nohou , přesto chození v kanadách, běhání do schodů do druhého patra na rotu mnohokrát za den a činnost při výcviku a zaměstnání způsobovalo, že večer jsem byl jak se říká „ grogy „. Navíc, nebyl jsem na tom dobře s gymnastikou. Neudělal jsem například v kanadách a maskáčích „ výmyk „ na hrazdě. To byl velký nedostatek. Ve svém volnu a pod dozorem buď velitele družstva a nebo někoho z kamarádů který ten výmyk zvládal, jsem na hrazdě dobrovolně visel téměř každý den. Asi za 10 dnů jsem pak tento cvik zvládal i několikrát bezprostředně za sebou. Druhý problém byl s mojí ospalostí. Byl jsem navyklý chodit brzy spát. Moji rodiče málo který den šli spát později než ve 20.00 hod. A já jsem po práci venku na stavbách šel spát ještě dříve. Proto od večeře, po rajonech jsem byl ospalý až hrůza, a čekal jsem až se bude moci přijít na světnici a po večerní kontrole smět zalehnout.

Podotýkám, že na světnici jsme mohli přijít asi ve 21.30 hod., večerka obvykle byla ve 22.00 hod. Na světnici nás spaly dvě čety, myslím že nás bylo kolem čtyřiceti. Na spaní jsme již měli pyžama, někteří „ mazáci „ měli v té době ještě noční košile. Spalo se na palandách, kde byly slámou nacpané matrace tzv.“ štrožoky „ - slamníky. Byly každý rok docpávané čerstvou slámou. Jejich váha byla značná, když jsem později tento slamník stěhoval do BVŠ – což byla ve zkratce „ brigádní výsadková škola „, tedy v podstatě poddůstojnická škola v kasárnách na letišti v Prostějově, s bídou jsem jej unesl.

K těm slamníkům. Tradovalo se, že jejich obsahem není pouze sláma, ale jak víme voják byl vždy tvor shánčlivý a proto do slamníku mnohdy schovával jak ostré náboje, dělobuchy, světlice, ale i ruční granát a slyšel jsem že se ve slamníku našla i kompletní střela do tarasnice, a ta nebyla nijak malá. Kolik na tom bylo pravdy je těžké říci, ale světlice a munici jsem ve slamnících viděl na vlastní oči.

Spacáky jsme ještě neměli, na spaní se používaly dvě vojenské přikrývky a dvě prostěradla. Na jednom se spalo jako na klasickém lůžku a to druhé nahrazovalo povlečení přikrývek - ty totiž „ kousaly „ . Ráno se palandy speciálním způsobem ustlaly na tzv. ruličky a vše muselo být naprosto bez záhybu a muselo to „ zařezávat „ jako podle šňůry. Používala se na to jakási žehlička zhotovená z ohoblovaného prkna. Ustlání lůžek na světnicích se každý den hodnotilo.

V té době, na kterou zde vzpomínám byly v armádě ještě všechny soboty v týdnu pracovní. Do oběda probíhal normálně výcvik a odpoledne se prováděl velký úklid a po něm následovala zpočátku velmi obávaná „ sobotní prohlídka „. Myslím, že v pozdějších létech se tomu říkalo „ hospodářský den „. To se velmi důkladně začalo s úklidem rajonů roty, pak se důkladně vyčistily zbraně, výstroj, následoval úklid skříněk a osobních věcí v nich a teprve po kontrole každého vojáka a jeho věcí, pokud měl vše v pořádku bylo osobní volno.

Kontrolu prováděli velitelé družstev pod dohledem velitelů čety, často jsem byl svědkem toho, že někteří vojáci musili třeba znovu opakovat úklid skříňky, nikdy jsem však neviděl a ani nezažil, že by jim někdo věci ze skříněk vyhazoval na podlahu či jinak jim dával najevo svou nespokojenost.

Jak jsem nepoznal šikanu

Pokud vzpomínám, vztah vojáků prvého a druhého ročníku na 1. výsadkové rotě byl od počátku kamarádský. V přijímači jsme se s nimi setkávali v osobním volnu a to jen na útvaru. Na vycházky jsme až do přísahy tj. do konce přijímače nechodili a nebo jen pod vedením buď některého důstojníka a nebo poddůstojníka.

Pamatuji si, že důstojníkům i poddůstojníkům se důsledně vykalo a oni vykali nám. Vojáci druhého ročníku nám tykali pouze mimo zaměstnání a pokud jsme pak s nimi později byli v četě, tykalo se i jim. Po přijímači byli vojáci prvého i druhého ročníků ubytováni společně a výcvik probíhal také společně. Oba ročníky se podílely i na úklidech „ rajonů „ společně, pravdou je, že starší vojáci měli na starosti úklid kanceláří na štábu či na rotě a nebo tzv. suché rajony , tedy ty kde se denně nevytíralo a nemylo vodou. Úklid pak kontroloval většinou dozorčí roty nebo jeho pomocník.

Pokud jsem byl na rotě, nebyl jsem nikdy svědkem nějaké formy šikany ze strany vojáků druhého ročníku. Slýchal jsem, že u jiných útvarů pak v pozdějších létech po odchodu vojáků z povolání z útvaru „ přebírali velení a vedení „ někteří vojáci druhého ročníku a např. vyhlašovali některým vojákům osobní poplachy či je nutili poskytovat jim nějaké úsluhy, ponižovali je a pod.

Nic takového jsem opravdu neviděl a jsem si jist, že to u našeho útvaru ani na celé brigádě neexistovalo. Chtěl bych vidět tenkrát vojáka druhého ročníku, jak v noci, nebo i ve dne, v době svého zaslouženého odpočinku vyhlašuje osobní poplach jinému vojákovi, navíc na rotě, kde byl dozorčí, který byl odpovědný za pořádek a klid. Prostě to neexistovalo. Tím nechci říci, že noční cvičné poplachy neexistovaly. Ano byly, ale vždy pod vedením některého z důstojníků. Pokud se četě a nebo rotě podařilo splnit časový limit stanovený k nástupu po poplachu, byla tato cvičení jen velmi výjimečná a jak jsem již zdůraznil šlo o výcvik, ne o šikanu. To slovo jsme tenkrát ani neznali.

Já osobně se domnívám, že soužití vojáků prvého a druhého ročníku bylo do velké míry ovlivněno tím, že při výcviku byly kladeny stejné nároky na každého v četě, prostě jeden byl odkázán na druhého. Pokud se běželo běželi všichni, byla – li zima nebo vedro byla zima i vedro všem. Nikdo neměl žádná privilegia. U útvaru se pěstovala soutěživost mezi družstvy, četami i rotami a to vojáky podněcovalo a stmelovalo. Vždy se hodnotilo celé družstvo, četa nebo rota, ale i jednotlivec, každý se snažil nebýt někde na posledním místě v hodnocení. V neposlední řadě zde hrálo roli i to, že k výsadkovému vojsku nastupovali branci na základě vlastního rozhodnutí. Byla zde tedy velká motivace a pocit sounáležitosti spolu se závazkem být dobrým vojákem – výsadkářem. Pokud vím, tak v mém nástupním ročníku k VÚ 1855 nastoupil pouze jeden povolanec, který neměl předvojenský výsadkový výcvik.

Já osobně jsem měl štěstí i na nadřízené, jak na velitele družstev i na velitele čety a roty. Všichni ti vojáci z povolání, ale i mnozí vojáci druhého ročníku s nimiž jsem denně přicházel do styku mi byli příkladem jak svými znalostmi, uměním ovládání zbraní, fyzickou zdatností a zkušenostmi i přístupem k vojenskému životu. Vždy jsem choval velkou úctu k vojákům z povolání a to nejen od mého útvaru, měli přirozenou autoritu jak pro své chování k nám vojákům, tak zejména pro své znalosti a profesionální chování. Vždyť většinu svého času trávili s námi vojáky základní služby. Tenkrát pro vojáky z povolání ani ZVS neexistovala osmihodinová pracovní doba, sloužilo se tak dlouho dokud bylo třeba. Na cvičeních, střelbách, výcviku ale i v kasárnách vše absolvovali společně s námi.

Jak jsme cvičili i jedli

Byl jsem svědkem toho, když na střelnici při střelbě z kulometu vleže střelec nemohl opakovaně zasáhnout cíl. Přišel k němu velitel roty, a on si mu stěžoval, že kulomet je špatně nastřelený. Velitel si kulomet beze slova vzal, nechal si postavit cíl a jen tak ve stoje, třikrát nebo dokonce čtyřikrát ze sebou, krátkou dávkou pokaždé terče zasáhl. Střelec se tenkrát velmi zastyděl. Tak si naši velitelé získávali autoritu. Při přesunech, na zaměstnáních při cvičeních šli s námi pěšky. Nesli v podstatě to samé co vojáci, místo samopalu měli pistoli a nebo i signální pistoli. Když jednotka odpočívala, důstojníci např. studovali mapu či s poddůstojníky upřesňovali úkoly - neodpočívali. U našeho praporu bylo několik nákladních vozidel Praga V3 S a snad pouze 3 gazíky. Byly zde i motocykly Jawa 350, ale používaly se jen výjimečně. V neposlední řadě se velitelé zajímali i o soukromé problémy vojáků a pokud se vyskytly, v mezích možností se je snažili řešit třeba opušťákem či vycházkou a dovolenou.

Nedá mi abych se nezmínil i o stravování – to je na vojně, ale i jinde velmi důležitá věc. Nevím jaká byla tehdy stravovací norma na jednoho vojáka vyjádřena v korunách, vím však že byla o něco větší než u jiných druhů vojska. Jedlo se na útvaru v jídelně, která byla společná i pro vojáky z povolání. Ti zde měli jakýsi „ koutek „. Jedli naprosto stejné jídlo jako mužstvo, rozdíl byl v tom, že mužstvo si po družstvech chodilo pro stravu k okénku jako např. ve školní či závodní jídelně a vojáky z povolání obsluhoval voják k tomu určený. Jedlo se z talířů, příborem. Ten měl každý svůj. Strava byla na tehdejší poměry výborná. Chutná, dostatečné porce, vždyť o její přípravu se staral profesionální civilní kuchař. Téměř každou neděli byl smažený vepřový řízek, takže po nástupu ZVS to bylo možno říci že „ to máme „ za 104 řízků. Maso bylo k jídlu téměř každý den. V neděli k snídani bývalo sladké pečivo vánočka, šátečky, mazanec či loupáky, kakao, čaj, máslo, džem a chleba si každý mohl vzít kolik chtěl. Ve svátky jako byl např. Den ČSLA, Vánoce, Velikonoce, Nový rok apod. byl oběd nebo i večeře tzv. slavnostní, kdy se na prostřené stoly k jídlu podávalo i jedno pivo či láhev vína na 5 osob. Já jsem třeba doma nejedl čočku na kyselo, na vojně jsem si jí oblíbil a dělám si ji dosud. Do vojny jsem neznal tatarskou omáčku, tu jsem okusil až tam a tak bych mohl pokračovat. A to moje matka výborně vařila. V sobotu a v neděli byla k večeři tzv. studená strava, nejčastěji kvalitní turistický salám, sýr, sardinky a nebo jiné konzervy, často byly i nějaké bonbóny, čokoláda, sušenky i ovoce. Při delším pobytu mimo kasárna jsme na každý den většinou dostávali tzv. KD dávky „ Vysočina „, kde byly mimo jiné i cigarety, čokolády s kofeinem, čaj v kostce, polévka v kostce, sušenky, suchary, karamely, žvýkačka, toaletní papír, tabletky na úpravu vody PANTOCID a 3 konzervy. V některých byla i malá udice na ryby – pytlačka.

Co mi dala služba u výsadkářů

V žádném případě jsem ty dva roky strávené v ZVS nikdy nepovažoval za ztracený a promarněný čas. Naopak, vojna mi hodně dala i pro moje další celoživotní povolání. Naučil jsem se kázni a pořádku, dochvilnosti, odpovědnosti, v poddůstojnické škole pak i vést a cvičit nové vojáky a pod. To vše se mi v civilu hodilo. Například fyzická kondice získaná na vojně mi vydržela nejméně 10 roků. Vždyť aniž bych nějak trénoval, byl jsem členem tříčlenného družstva které vyhrálo náročný krajský běžecký branný závod na 10 km. ve členitém terénu v povodí Sázavy. To bylo čtyři roky po vojně. A tak bych mohl pokračovat. Psát o kamarádství, životu v kolektivu a pocitu sounáležitosti s družstvem, četou, rotou, praporem i brigádou nemá cenu . To se musí prožít a hlavně nechat čas, aby si člověk tyto hodnoty uvědomil. Není přeci jenom tak, když se po 43 létech poprvé od ukončení ZVS zkontaktujete prostřednictvím internetu se svým velitelem čety, který je již řadu let v důchodu a on vám obratem odpoví : „ Ahoj Franto, vzpomínám si na tebe, byl jsi u mne v četě velitelem druhého družstva „ a vyjmenuje dokonce vojáky z mého družstva a ostatní poddůstojníky čety a roty. To samozřejmě potěší a rovněž hodně napoví o charakteru takového velitele a jeho vztahu ke svým vojákům.

Skoro na závěr svých vzpomínek a pocitů o které jsem se chtěl se čtenáři, kteří dočetli až sem, podělit, je můj pocit hrdosti , že jsem mohl u výsadkového vojska sloužit, že jsem poznal znamenité velitele i kamarády na které nikdy nezapomenu. Co jsem na vojně zažil a čím jsem tam prošel je na dlouhé vyprávění, ale mohu říci, že to do jisté míry ovlivnilo i můj další život a pohled na svět.

Vězte, že služba u výsadkářů nikdy nebyla zdaleka žádná idylka, jak by se zejména mladému čtenáři mohlo zdát z mého vyprávění. Často, přečasto jsme sahali až na dno svých fyzických i psychických sil. Vím, že i jinde v tehdejší armádě i Pohraniční stráži byla služba stejně náročná, přinášela strádání i osobní oběti, a je mi velmi líto těch, kteří v pozdějších létech v průběhu ZVS zažívali ponižování, ústrky i šikanu, neschopnost či nezájem vojáků z povolání tyto věci řešit. Lituji ale těch, kteří neměli dostatek osobní odvahy k řešení těchto negativních jevů.

Závěrem bych chtěl případného čtenáře ujistit o tom, že jsem nijak vojnu „ nežral“, i když jsem dosáhl hodnosti desátníka a velel jsem družstvu. Nebyl jsem tehdy členem KSČ ani ČSM, neměl jsem mozek, jak se nyní s oblibou říká „ vymytý „ od politruků a to co zde píši jsem tak opravdu cítil a cítím dosud.

Jsem hluboce přesvědčen, že stejnou nebo podobnou zkušenost s výkonem ZVS má více tehdejších vojáků, mých vrstevníků, ale asi vzhledem k svému věku na webové stránky o ČSLA a vlastně ani na internet nechodí a nemohou se nějak masivněji vyjádřit.

Na úplný závěr musím jenom konstatovat, že moje a nejenom moje generace byla jinak vychovávaná a skutečně byla „ jiná „. My jsme vyrůstali ve skromných poválečných poměrech, do roku 1953 byl dokonce přídělový systém na potraviny a další životní potřeby. Také morálka ve společnosti byla jiná a to se jistě odráželo i v chování lidí mezi sebou a nejinak to bylo v té době i v armádě. Je to ovšem pouze můj názor a nebylo mým úmyslem přesvědčovat o tom případné čtenáře.

Je na každém případném čtenáři zda mému vyprávění uvěří či nikoliv. Již několikrát jsem zde zmínil, že takto jsem ZVS vnímal já, nemám po tolika létech žádný důvod cokoliv přikrášlovat i když přiznávám, že člověk časem některé nepříjemné zážitky či zkušenosti z paměti bezděky vypustí a zcela samozřejmě častěji vzpomíná na to dobré a hezké. Rád odpovím, pokud případný čtenář těchto mých vzpomínek zareaguje na některé mé vzpomenuté prožitky.

František Hejl

Zpět na seznam článků

Vyhledat

Napište nám Návštěvní kniha Spřátelené weby Mapa stránek

veškeré texty i fotografie zde uveřejněné podléhají licenci Creative Commons BY-NC-ND