|
Jak jsem se potápěl... Já, ač přímo náruživý čtenář verneovek a obdivovatel kapitána Nema, nikdy neměl touhu k tomu, abych se ponořil do hlubin a obdivoval krásy světa pod hladinou.... Ale přesto jsem tohoto zážitku nebyl ušetřen! Tento šílený zážitek, jakožto mnoho dalších, mi dopřála Československá lidová armáda... Ano, jsem opět na vojně. Jak jsem už napsal v několika předešlých blábolech, narukoval jsem v roce devatenáctého výročí svého narození na vojnu. Postavu jsem měl v té době vcelku skladnou (na rozdíl od současnosti) a tak se verbíři rozhodli, že bych mohl býti dobrým tankistou. I stalo se... O různých úskalích výcviku u elity pozemního vojska jsem už taky psal, ale jednu věc jsem opomněl. Tanky, kromě toho že jezdí v terénu a rozbíjejí asfaltové koberce našich silnic lépe, než některé zásahy našich silničářů, jezdí taky pod vodou! A že jim to jde! Už od prvních chvil ve výcviku v poddůstojnické škole, jsme byli připravováni na „brody“. A byli jsme připravováni opravdu dokonale! Většina starších vojáků nám neustále předhazovala, že brody přežije jen asi dvacet procent zúčastněných střelců, jeden ze sta řidičů a (díky Bohu) padesát procent velitelů... Devět tanků z desíti uvízne na dně rozbouřené Vltavy (brody se prý trénovaly v Týně nad Vltavou), třicet tanků ze sta utopených se dokonce nepodaří nikdy vytáhnout, takže se k nim potápějí amatérští potápěči stejně, jako jejich šťastnější kolegové k Titanicu a pět procent tankistů se dokonce utopí před vlastními brody... Už při přípravě! Naštěstí se poddůstojnická škola nacházela v Kežmarku, Vltava byla tudíž daleko a místní říčka Poprad nevypadala jako pohřebiště utopených tanků.... Nebezpečí utonutí se tudíž značně zmenšilo a zůstala jen ta poslední hrozba. Samotná příprava na brody! Při samotných brodech je totiž každý následovník Janka, Gustíka, Grigorie či Šaryka vybaven zvláštním přístrojem, který mu, při velice pravděpodobné havárii, pomůže přežít. Jedná se o dvě malé láhve se stlačeným vzduchem, které propojeny hadicí s ochranou protiplynovou maskou OM 10 fungují jako potápěčský... Ať uvažuji jak chci, na správné slovo si nevzpomenu. Prostě... z tankisty se stane potápěč! Jen jsem dodnes nepochopil, jak v tom spěchu ten tankista odstraní z masky filtry a smontuje své záchranné stéblo, kterého se (coby tonoucí) musí chytit.... A tak jsme tento zázrak museli vyzkoušet i my... Kasárny oplývaly malým bazénem s neskutečně ledovou vodou, který používali místní furťáci po vyběhnutí ze sauny (ta tam prý byla taky). A v této nádrži jsme se museli vykoupat i my.... Jenže místo vyhřívání v sauně jsme montovali dýchací přístroje a chystali se na nejhorší.... Přežijí jen ti nejlepší (nebo nejšťastnější?)! Ta chvíle konečně nastala... Ponořil jsem se do kapaliny (pochybuji, že to byla voda, neboť ta při teplotách pod nulou zamrzá) a poprvé v životě jsem se chystal nadechnout pod hladinou. Ale co to? Jak je možné, že se hladina vytvořila i pod mou maskou? Aha, to nás asi učili ve Fyzice, bylo to něco jako spojené nádobí... Asi to nefunguje a nezbývá mi nic jiného, než se vynořit. Jenže jak říci svému veliteli, že se díky kapalině okolo mých horních cest dýchacích míním vynořit? No nic, překvapím ho! Nepřekvapil... Sotva se má kebule objevila nad hladinou, byla botou toho tyrana zatlačena zpět... Když se to stalo asi potřetí (nebo po patnácté) tak mi před očima začal probíhat celý můj život... Naštěstí jsem toho do té doby moc neprožil a tak jsem byl s loučením brzy hotov... Ještě jsem žil a tak jsem se pokusil znovu vynořit. Šlo to, bota šíleného nadřízeného právě topila mého kamaráda a tak jsem stihl strhnout masku a nadechnout se! V tu chvíli jsem věděl, že už nikdy více! Pavel Nitka
|
|
