|
CO JSME PROŽILI Letecká katastrofa u Jevíčka 26. května 1949 došlo k jedné nejtragičtější havárii v dějinách československého vojenského letectva. U Jevíčka a Jaroměřic se v důsledku špatného počasí zřítila dvě plně obsazená letadla Letecké spojovací školy Chrudim. Všech 14 členů osádek při tom našlo v troskách smrt. Byli to naši kamarádi z ročníku před námi a naši instruktoři. Ten den byly naplánovány noční lety s přeletem do Prostějova. Palubní telegrafisté v té době dokončovali výcvik v létání a měli být za dva měsíce slavnostně vyřazeni. Nic nenasvědčovalo tomu, že by stanovené úkoly cvičení nezvládli. Ráno jsme viděli, že náš velitel světnice, příslušník předchozího ročníku, leží na lůžku. „Tak se v pořádku vrátili“. Krátce nato nás z klamu vyvedla krutá pravda. Ze startu se pro špatné počasí vrátil jeden letoun, další dva odstartovaly. Nevrátilo se osm kamarádů, nevrátilo se šest instruktorů. Nevrátil se velitel naší letky, který před půlrokem slavil svatbu. Počet pravděpodobnosti má svoje matematické zákonitosti, ale v tomto případě se pravděpodobnost z nich vymykala. Největší katastrofa u vojenského letectva vůbec, přesahující dosavadní průměr jedna ku šesti. Lety měly být provedeny na trati Chrudim – Prostějov – Šumperk – Chrudim, s přistáním na letišti Prostějov. Na sále probíhala předletová příprava určených osádek. Meteorolog seznámil se situací na trati v noci, s možnou bouřkovou činností, deštěm a silným větrem. V Prostějově, kde se mělo přistávat, bylo počasí příznivější a velitel letky rozhodl o provedení letů. Starty byly provedeny v pětiminutových intervalech, aby nedošlo na trati k nebezpečnému sblížení. Na letišti Prostějov, po přistání obou letounů byla znovu zvažována situace na trati letu. Nepříznivé povětrnostní podmínky trvaly dále, ale na letišti Chrudim bylo po bouřce, počasí bylo příznivé pro let. Velitel rozhodl, že se poletí přímo na vlastní letiště, bez otočky nad Šumperkem. V podmínkách, kdy není ohrožena bezpečnost státu, může kterýkoliv člen osádky odmítnout let, má-li k tomu důvod. Osádka s letounem by mohla v tom případě zůstat na letišti a vrátit se druhý den. Nikdo let neodmítnul. Letouny opět odstartovaly s pětiminutovým odstupem. Brzy po startu prostějovská věž a gonio ztratily s osádkou spojení. Na sále letiště Chrudim již panovala nervosita. Ani Chrudimskému goniu se nepodařilo navázat spojení s vracejícími se letouny. V kritické době se na rozhraní Čech a Moravy a především nad Drahanskou vysočinou rozpoutala prudká bouře. Na rozhraní teplého a studeného vzduchu se vytvořila hůlava s extrémní turbulencí. Po uplynulé noci byly ráno oba letouny nezvěstné, nebyly ani zprávy, že by nouzově přistály na jiných letištích. Bylo vyhlášeno pátrání. Trosky letounu nalezl druhý den dopoledne jaroměřický rolník, zjišťující škody na polích. Podle místního kronikáře to byl hrůzný nález. O něco později byl nalezen stejně zničený vrak druhého Siebla, který se zřítil u Jevíčka, v lese nad nynější Smolenskou přehradou. Obě katastrofy nikdo nepřežil. Zpráva o tragickém konci obou sedmičlenných posádek se dostala na velitelství školy dopoledne 27. května 1949. Zpráva otřásla nejen spolužáky, ale i celou chrudimskou posádkou a občany Chrudimi. Každá letecká událost bývá předmětem zjišťování, ne všechny události se podaří objasnit. Jevíčská katastrofa je jednou z nich. Pravděpodobně v silné turbulenci hůlavy došlo vlivem silných vertikálních proudění k destrukci letounů, možná i k převedení letounů do neletové polohy, s následným střetnutím se zemí. Po katastrofě nastalo období, kdy chyběli učitelé a instruktoři létání. Museli vypomáhat i příslušníci tragického ročníku, kteří se dovedli vyrovnat se ztrátou kamarádů a opět nasednout do letounů. Všichni jsme šli dobrovolně k letectvu s vědomím, že se můžeme zabít. Poněvadž jsme v té době byli ještě nezletilí, museli naši rodiče k žádosti o přijetí k letectvu podepsat revers. Podepsali se stejným vědomím. Období následujících pohřbů bylo přesto velmi bolestivé, hlavně pro rodiče a sourozence. Vyprovázeli jsme postupně naše kamarády jako čestná stráž. Po havárii přicházela v Jaroměřicích jedna paní pravidelně s kytkami k místu havárie. Na dotaz, zda tam má někoho blízkého, odpověděla: „Byli to všichni naši chlapci“. Na paměť „našich chlapců“ zbudovali občané Jaroměřic a Jevíčka v místě havárií pomníky. Na okraji chrudimského letiště je nevelký pomník s mramorovou deskou nesoucí nápis „Všem, kteří nedoletěli“. Scházíváme se pravidelně,“ kamarádi z leteckého dorostu“, v naší Chrudimi a naše první kroky vždy vedou k pomníku, abychom kytkou a světlem vzpomněli jejich památku.
ing. A. Kalandřík. |
|
