|
Dopis z příjmače "Nejhorší na vojně jsou ty první dva roky, pak už to jde", utěšoval mě otec ještě než jsem se vydal na cestu do Chrudimi, kde jsem potom celý leden prodělával přijímač, zařazen k VÚ 5136. Hned v prvních dnech jsem poznal, že všechno co jsem si sebou přinesl z civilu mohu rovnou odhodit a to co nejdál od sebe, protože na vojně se mimo řádů a strohé řeči rozkazů vše pošlapává, včetně ideálů a úcty člověka k člověku. Ten lednový den, čtvrtý v měsíci, bylo celkem pěkné počasí a já měl stále dobrou náladu, která byla pozůstatkem příjemně prožitých svátků a loučením se s civilem. Ani když jsem se dostal za závoru Chrudimských kasáren, ani při prvních setkáních s důstojníky, při pohovorech a vyplňování evidenčních karet, ani když jsem byl ostříhán téměř dohola, stále jsem si ještě neuvědomoval jaký závažný zvrat v mém dosavadním životě nastává. Ještě před okamžikem byl každý z nás osobností, měl svou tvář, své zvyky, charakteristické znaky, ale najednou jsem zjistil, že v modrých teplákových soupravách s vystříhanými lebkami, jsme všichni až hrůzně stejní a bezvýrazní. Stali jsme se povolanci, vojáky, kterým zůstalo pouze a jen to jméno a vše ostatní nechali daleko za sebou, za závorou kasáren, a spolu s civilem poslali domů i většinu sebe sama. Zbyla jen ustrašená a zmatená tělesná schránka, stále ještě však plná optimismu a nadějí, které měly být velmi brzy zašlapány do bláta kasárenského buzerplacu a cvičiště, a utopeny v kilogramech mazlavého mýdla při šúrování chodeb, schodů a záchodů, aby zbyl jen ustrašený a poslušný "voják". Voják, ne člověk ! Hned první večer jsem dostal svou první lekci vojenské kázně. Složit si věci do komínků by neměla být tak těžká věc, ale napoprvé to bylo mnohem horší než jsem očekával. Šok byl, když jsem přišel k posteli, kde byla cedulka s mým jménem a spatřil na ní haldu výstroje. Tady jsem také poznal, jak důležité je na vojně kamarádství a soudržnost, pomáhání si navzájem. Bez pomoci kamaráda, který byl na pokoji o hodinu dříve než já, bych to v životě nedokázal. Nakonec jsem i já pomáhal dalším, kteří přišli později, nebo byli méně šikovní. Pomáhat druhým když má člověk svou práci už hotovou má i jiný účel. V přijímači neměl nikdo ani na chvíli přestat v činnosti. Dodělá-li jednu práci udělá nejlépe, když si najde sám další, nebo aspoň dělá, že pracuje, jinak riskuje, že mu bude práce přidělena - práce, která nemusí být právě nejpříjemnější. Nejhorší na co jsem si první dny nemohl zvyknout byl křik, kterým nás častovali poddůstojníci od rána do večera. Někdy jsem měl dojem, že neumějí nic jiného než řvát. Problém byl také v tom, že nás pod velením měli většinou Slováci, což v nás vyvolávalo ještě větší nechuť k vydávaným rozkazům a příkazům. V těch prvních dnech opravdu hrály roli dobré ocelové nervy a nejlépe na tom byl ten, kdo dokázal být nenápadný, tedy ještě bezvýraznější a poslušnější jak ostatní. Musím přiznat, že kromě decibelů a trochy shonu jsme však nebyli příliš stíháni a šikanování jsem vůbec nezažil. Buzerování různého mírnějšího druhu byla věc zcela obvyklá. Jednou ze zcela nevinných zábav poddůstojníků bylo vyvádění z míry nezkušené vojáky třeba tím způsobem, že jeden přikázal to a druhý opak. Už v tyto dny jsme měli zapsáno v paměti něco o "nedělitelné velitelské pravomoci", nehledě k tomu, že nevyhovět jednomu znamenalo i vyfasovat třeba rajóny, nebo jiný trest za neuposlechnutí rozkazu. V tu chvíli byl mladý voják v takovém zmatku, že kolikrát poté nedokázal ani říct své jméno a to se stávalo velmi často. Poměry v přijímači nejlépe vyjádřil náš velitel ložnice, svobodník Child: "voják má 99 povinností a jedno právo. Právo držet hubu!". Říkával to s oblibou a měl pravdu. Jenom ten, kdo byl opravdu trochu chytrý či inteligentní, dokázal projít prvním měsícem na vojně, tedy přijímačem, se ctí a bez velkých psychických ran a zatrpklosti ze stále se opakujících denních stereotypů, kdy ač máte co dělat od rána do noci, stejně se nudíte, protože práce kterou děláte nevyžaduje žádnou duševní námahu a v žádném případě není zajímavá. Šlo o to, dokázat si tuto práci co nejvíce ulehčit či zpestřit, nebo naopak vystihnout, kdy se vyplácí dělat něco déle aby vám nebyla přidělena práce další a stejně zbytečná jako ta předchozí. Inteligentní člověk věděl, kdy je výhodné dobrovolně se přihlásit k loupání brambor či na rajóny na pokoji, nebo se naopak nenápadně vytratit při rozdělování rajónů či jiné práce. Chytrý voják brzy přišel na to, že dělat rajóny na WC je mnohem lepší než šúrovat chodbu, nebo se nechat na pokoji buzerovat od poddůstojníků, kteří byli mnohokrát i opilí a často i mezi nimi navzájem docházelo k výstupům, které jim ovšem na autoritě příliš nepřidávaly. První týden byl za námi a s ním myslím i to nejhorší. V tu dobu už skoro každý překlenul tu hlubokou propast mezi civilem a vojnou. Už jsme si zvykli na tvrdou kázeň a neustálý shon, na řev velitelů. Už jsme v tom uměli "chodit". Ani požadované mnohahodinové pochodování pořadovým krokem v mínus 25°C mrazu kolem buzeráku (uprostřed kterého leželo 5 položených vysokých konstrukcí jeřábů přikrytých plachtami) nás už nevyvádělo z míry. Ve všední den byl budíček v šest. Bleskem do tepláků a do tenisek a hurá na mráz. Tma jak v pytli. Pamatuju si na strašidelné siluety složených jeřábů rýsujících se proti temnému nebi jako gigantické obludy, na hlomozivé a děsivé pleskání uvolněných plachet a vytí prudkého a mrazivého větru, dotěrně dorážejícího na naše ještě spaním rozehřátá těla. Po dvacetiminutové rozcvičce jsme se celí zkřehlí a zmrzlí hnali zpět na pokoje udělat rajóny a pak honem na snídani, kterou jsme také jedli v poklusu za neustálého pobízení ke spěchu, kdy mi sousta zaskakovala v krku, takže jsem se polovinu snídaně dávil. V přijímači se vůbec vždy a všude spěchalo a moře času jsme taky prostáli na buzeráku, nastoupeni v útvarech po nesmyslné honičce. Prostě v přijímači se spěchá aby se mohlo čekat a naopak! A čeká se na všechno (i spěchá). Na jídlo, na rozkaz, na příchod velitele. Čeká se taky jen tak aby se čekalo! Dlouhé hodiny v mrazu a větru, v dešti a sibérii na nástupech někdy zcela nesmyslných. Četař Kraic, politruk na stavbě u vesničky Nové Pleso někde u Jaroměře, byl první člověk, který se mnou mluvil v přijímači jako rovný s rovným. Vždy, když jsem se s ním setkal, vyzařoval z něj jakýsi optimismus a moudrost, kterou zvýrazňovaly velké hranaté kostěné brýle silně kontrastující s jeho malou postavou. Poslední týden v Chrudimských kasárnách byl nejvolnější a nejlepší. Samozřejmě ne pro všechny! Tento týden jsem více-méně proflákal. Náladu mi kazilo pouze to, že chodit na PS se stalo nebezpečné pro časté návštěvy vyšších důstojníků. Na radu Kardy jsem přestal chodit na skupinu vůbec. Nevadilo mi to, protože svůj účel pro mě už splnila. První sobotu po přísaze mě ještě se dvěma "mladými" vytáhl svobodník Margita na vycházku. Po pohnutkách jeho činu jsem nepátral. Přičítal jsem to tak trochu tomu, že jsem ho celý týden po přísaze krmil americkými cigaretami a často s ním debatoval. Odcházeli jsme v 19 hodin a měli se vrátit ve 23. K půlnoci jsem se vrátil jen já a svob.Child (má něco se srdcem a moc nepil). Zbytek, většina poddůstojníků, přišel až k ránu. V pondělí 1.února jsem odjel do Nového Plesa, kam jsem byl převelen. Alfred Jäger copyright © http://www.csla.cz |
|
