VÚ 2516 – Slaný

Nástup

Psal se rok 1989. Byl šedivý den. Na zastávce před Družstevním domem v Kolíně postával hlouček mladíků. Čekali na příjezd autobusu, který svážel brance k odvodní komisi v Zibohlavech. Před těmito komisemi začínala prakticky cesta každého vojáka lidové armády. Zelené karty velikosti A4, opatřené fotografií a všemi důležitými údaji plnily kartotéky Okresních vojenských správ a odtud pak putovaly k jednotlivým útvarům. Na adresy odvedenců putovaly obálky s povolávacími rozkazy. Ten můj zněl: Dostavte se 29.9.1989 nejpozději do 12.00 k vojenskému útvaru 2516 posádka Slaný …

První den
29.9.1989, zatažené ráno. V teplých peřinách smutně přemýšlím. Dva roky. Zdá se to být neskutečné. Od teď dva roky budu pryč. Dva roky vojny. Co mě čeká? Jen nerad se loučím. Nádraží je plné mladíků s podobnými vyhlídkami na blízkou budoucnost, někteří zaražení, někteří, posilněni alkoholem se snaží užít „civilu“ do poslední chvíle. Vlaky nás rozváží po celé republice. Já mám to štěstí, že jedu jen do Slaného. Spolužák Jirka takové štěstí neměl, povolán byl do Čorné při Čope, na druhou stranu Československa. V Kralupech nad Labem opouštím vyhřátý vagon a přesedám do motoráčku směr Slaný, který byl ze stanice vypraven jen pro povolance. Vagonkem zní Krylova píseň Když mě brali za vojáka a podivná nejistota z věcí příštích je všude kolem přímo hmatatelná.

Na nádraží ve Slaném na nás už čekají tatrovky, které nás odváží do kasáren. Naše první kroky vedou do jídelny. Zde jsme rozděleni do skupin. Každou skupinu dostává na starost poddůstojník, který nás doprovází. Nevím, zda si budu přesně pamatovat pořadí jednotlivých zastávek. Pokud mě paměť neklame, nejdříve jsme odvedeni do místnosti, kde si svlékáme civilní oděv. Každý vyfasuje bílé tílko, zelené trenky, modrou teplákovou soupravu a ručník. Svlečené šaty balíme do papírových pytlů, na které píšeme adresy domů. Sbohem civile. Následuje cesta napříč kasárnami až dolů do kotelny. Zde jsou sprchy, kde teče teplá voda. Jak brzy zjistím, jedno z mála míst. Po koupeli následuje lékařská prohlídka na ošetřovně včetně injekce žertem označované proti smrti. Pak nás odvedou do místnosti, kde pár vojáků v bílých pláštích a se strojky v rukou stříhá hlavy povolanců. Nejhůř dopadají ti, co nedbali pokynů v povolávacím rozkaze a přijeli s dlouhými vlasy. Vzpomínám na typického metalistu s vlasy do půli zad. Neustále opakoval „To mi přeci nemůžete udělat!“. Když vstal ze židle a otočil se ke mně, nepoznal jsem ho. Řádně vystříhaní pokračujeme dál. Na PVS jedné z rot vyplňujeme jakýsi formulář. Kontrarozvědku především zajímá kdo má příbuzné v zahraničí apod. Pomalu se stmívá. Všude se dlouho čeká než přijdeme na řadu.  Přesouváme se na další rotu. Na chodbě postávají i další skupiny. Postupně jsme jeden po druhém vyzváni a vstupujeme do místnosti kde dostáváme vojenské knížky, které si hned podepisujeme. Před jménem už musíme napsat voj. - vojín. Jeden z přítomných vojáků se mě ptá, zda umím psát na stroji. Odpovídám, že ano. Ve škole mi to docela šlo. Když mě posadili za psací stroj, abych se předvedl, odmítají zkřehlé prsty poslušnost, ale něco jsem přece jen napsal. Další zastávka je na učebně vedle štábu. Zde se dozvídáme, že jako vojáci ČSLA nesmíme nikde sdělovat jména svých velitelů, vyzrazovat vojenská tajemství, malovat plánky kasáren atd. Myslím, že jsme to museli stvrdit i svým podpisem. Potmě se dostáváme do výstrojního skladu na druhé straně kasáren, kde fasujeme neuvěřitelné množství výstroje. Zkoušíme si a oblékáme vycházkový stejnokroj. Obtěžkáni výstrojí putujeme opět napříč celými kasárnami, tentokrát do kinosálu. Zde čekáme několik hodin, zatímco se sál stále zaplňuje dalšími a dalšími vojáky. Aby nám čas rychleji ubíhal, promítají nám film. Bylo po půlnoci, když na pódium vystoupil důstojník a začal předčítat jména. Vojáci vstávali a řadili se v postranních uličkách. Tak skupina za skupinou postupně opouštěli kinosál a rozjížděli se k útvarům spadajícím pod VÚ 2516 Slaný. Zůstal jsem mezi posledními. Nás už nikam nevezli. Bylo kolem druhé, třetí hodiny, když jsme se dostali na rotu. Uložili jsme věci do skříněk a šli si lehnout. Vzhledem k pozdní hodině nám bylo oznámeno, že budeme mít budíček posunut o hodinu, tedy na sedmou. Natáhl jsem si prostěradlo na palandu a vlezl si do spacáku. Hlavou se mi honilo – ještě 729 dní …

Kasárna VÚ 2516 - po kliknutí i s popisem

Zpět na seznam článků

copyright © http://www.csla.cz

Vyhledat

Napište nám Návštěvní kniha Spřátelené weby Mapa stránek

veškeré texty i fotografie zde uveřejněné podléhají licenci Creative Commons BY-NC-ND